Alenka v říši divů

Otec mě právě seřval, že čumím jak Alenka v říši divů. Je 25. prosince, Boží hod vánoční. Myslím, že si vůbec neuvědomil, že uhodil hřebík na hlavičku. Chtěl jen zaparkovat a já netušila kam, stála jsem na nesprávném místě. Ano, utéct někam do jiného světa, o tom jsem snívala v dětství. Když mi bylo šestnáct, utekla jsem a nekoukala napravo ani nalevo. Později jsem tu náruč našla. Začala jsem chodit do evangelického kostela a v těžké chvíli našla Ježíše a Boha. Bible mi odpovídala na otázky a uvěřila jsem, že nás hledajících je víc.

Svět se pomalu rozsvěcel, ale já to přehnala, utekla do snů, do kraje divů. Tam jsem se ztratila. Viděla jsem tolik krásných věcí, žila jsem sen, na který jsem nemohla dosáhnout, ale byl to život, třeba jen vnitřní. Jenže já ho opravdu žila, dával mi sílu a naději na něco hezkého.

Svět, který se zdál zavřený, se otevřel a vidina Božího království se najednou odsunula do pozadí. Možná se přeci jen dá něco pěkného zažít i tady a teď. A já pořád nevím, jsem Alenka, co se toulá ve snech a nevnímá realitu, nebo jsou kolem mě andělé, co chtějí splnit mé sny? Chci splnit sen, nebo „ jen“ hledám lásku? Stačí k životu boží láska?

Co je správné? Utíkat do pohádek, vyhlížet anděla a snít o svatojánské noci? Nebo raději uvěřit v lásku, která se děje teď a tady? Je dobré uvědomit si, že někteří vrčí jen proto, že vám nerozumí. Je úžasné uvidět anděla v tom, který vám podrží dveře a zažít svatojánskou noc v únoru. V odpuštění je poznání síly sebe samého. V přijetí je poznání síly toho druhého.

Ježíšek se narodil ve chlévě, nocleh jeho rodičům poskytli hodní lidé. Začalo to úplně obyčejně, ale nakonec nad betlémem zazářila hvězda a mudrci z východu děťátku přinesli královské dary. Je neuvěřitelné, že tento boží zázrak si připomínáme víc jak dva tisíce let. I ti, co dnes říkají, že ničemu a v nic nevěří, si na Vánoce vyměňují dárky na jeho památku. Má to smysl a my nemusíme zažívat zázrak každý den. On už se stal a děje. Naše víra leží v naději, že svět nemá hranice. Čas nám jen připomíná, co jsme udělali a co nás čeká. Místo nám naznačuje, kam patříme. Jazyk nám dává možnost se dorozumět. Náš svět je jiný než ten Ježíšův, nemusíme putovat desítky kilometrů na sčítání lidu. Už brzy se budeme sčítat kliknutím myší. Jenže u každé myši je jeden konkrétní člověk, který může kliknutím pomoci lidem postiženým hurikánem na Filipínách, nebo poznat blíž nesmělého kolegu. Kdo ví, kdyby Josef hledal nocleh dnes, nezadal by vzkaz do facebookové skupiny Ubytování v Jeruzalémě?