Dovolená s Rain Manem

Právě jsem se vrátila z dovolené. Myslím, že snad poprvé z pocitem uf už jsme doma. Jezdíme pravidelně do Španělska, protože mám slabost pro španělské víno, muziku, sladkosti a lidskou vřelost. Navíc můj starší syn nemá rád změny, bohužel ani ty malé, jak se mi opět potvrdilo.

Marek se na dovolenou těšil, jen chtěl znát datum a čas, kdy poletíme a přesně kam. Vím, že by pro něj bylo asi nejlepší jezdit vždy jen na jedno místo. Jenže to je nám trochu líto, navíc španělská letoviska na ostrovech i pevnině jsou si hodně podobná, což Marek také poznamenal.

Na konci července uprostřed sezóny jsme se vydali do Katalánska. Údajně je zde 300 slunečných dnů v roce. Trefili jsme z těch pětašedesáti osm. To samo o sobě nebylo příjemné, ale kluci nejsou z cukru a koupali se klidně i v dešti.

Po několika letech, kdy jsme dovolenou trávili v apartmánech na ostrovech jsme chtěli zkusit pevninu. Na Costa Bravě je mnohem výhodnější ubytování v hotelu. Tady jsme poprvé narazili. Stísněnost pokoje s dvěma přistýlkami Marka zarazila. Chtěl byt s kuchyní. Vysvětlili jsme mu, že v hotelu budeme chodit na jídlo a tudíž kuchyň nepotřebujeme.

Čekala jsem, že jídlo v restauraci neproběhne bez problémů, ale doufala jsem, že si u bohatých švédských stolů nakonec i Marek vybere. To se ukázalo, jako zásadní omyl. Široká možnost výběru na  našeho Marka zapůsobila tak, že si vybral jedno jediné jídlo – těstoviny a ty jedl celých dvanáct dní k o bědu i večeři. Snídat nechtěl vůbec, nakonec se naučil, že vypil alespoň kakao. A pak ještě jedna jistota, čokoládová zmrzlina. Jenže jednou čokoládová nebyla a prudce jsme narazili…Marek se rozbrečel hned na začátku jídla a nebyl k utišení. Celé se to samozřejmě odrazilo i na jídelníčku mladšího Árona. Dvakrát denně si dával hranolky a něco obalovaného, protože těžko čtyřletému dítěti vysvětlíte, že Márovi to tolerujeme jen proto, že by jinak nejedl vůbec nic…To, že každou chvíli Mára strkal hlavu pod stůl, aby zkontroloval zda nemáme nohu přes nohu už byla pouhá maličkost.

Z výletu do mé milované Barcelony jsme nakonec mnoho neměli. Marek spokojený s tím, že na nádraží přečetl ceduli Barcelona by se byl nejraději vydal hned zpátky. Má mnohem větší radost z cesty vlakem a ubíhajících zastávek, než z poznávání nových míst. Z nepřeberného množství španělských restaurací z jejich skvělými tapas jsme zvolili obyčejný fastfood, tedy jistotu. V obřím akváriu se Mareček bál a při nákupech se nám pro změnu ztratil Áronek. To je tak, když se spolehnete na to, že toho přece hlídat nemusíte…Naštěstí jsme ho v pořádku našli a Markovu komentáři ke ztracenému bratrovi, zda stihneme vlak a večeři, se dnes už jen směju.

Bohužel ani cesta letadlem se neobešla bez potíží. Marka uklidňuje klepání. To jemné poťukávání však rozčilovalo rodinu, co seděla před ním. Jejich až zlé poznámky Markovu nervozitu znásobili a takový hysterický záchvat v letadle, kdy nemůžete odejít byl hodně nepříjemný.

Život s poruchou autistického spektra je pro nás, jeho okolí, náročný a musíme předvídat a být připraveni improvizovat, ale nikdy nezjistíme, jaké to je být uzavřený v tom kolotoči pravidel, řádů a systému nastavených tak křehce, že každý malý zádrhel spouští velkou lavinu neštěstí. Pozorovala jsem našeho čtyřletého Árona, jak se bez ostychu a jazykových bariér seznamuje, s kým si zamane. A bylo mi hrozně líto Marečka, když si našel kamarádku z Curacaa, ale místo, aby si s ní povídal se jí jen neohrabaně bral za ruce a zpíval jí u toho písničku. Ona byla úžasná a nechala si to líbit. Když jsme pak Markovi řekli, že odjíždí, spustilo to místo smutku lavinu vzteku. Nerozumět emocím těch druhých a neumět ovládat ty svoje, to je autismus. Na druhou stranu, když se Marek směje a raduje třeba při dovádění v moři, vím, že ta emoce je sakra opravdová! A za to všechny ty útrapy cestovaní za dovolenou prostě stojí!

Poučení pro příští léto. Apartmány nám skýtají větší prostor, tedy možnost pro každého z nás být chvíli sám. Pobyt v hotelovém pokoji zesílil mou závislost na nikotinu, neboť balkón byl jediným místem úniku a nevadilo mi tam sedět ani v dešti. Vaření je sice méně komfortní, ale děti mají pestřejší stravu a já nepřiberu po sladkých dezertech, které hojí mé nervy. Cesta vlastním autem je sice mnohem delší, ale bez netolerantních spolucestujících a s možností kdykoliv zastavit nakonec asi příjemnější. Do Barcelony se příště raději vydám sama bez dětí. A co se týká počasí, tak tady radu nemám, ale i špatné počasí se přežije, když jsou všichni v pohodě.